Uznávaný lingvista s duší puberťáka

Uznávaný lingvista s duší puberťáka

Vysokoškolský pedagog, člověk, jenž z trestu učinil svou celoživotní přednost. Možná, že i díky své lidskosti, férovému přístupu ke studentům a uměním přiznat vlastní nedostatky jsou jeho přednášky stálé plné. Poznámky má na starém nažloutlém papíře v hnědé složce, obohacené o aktuality. Svých studentů si váží a sám teprve nedávno dostudoval to, co před více než čtyřiceti lety neměl možnost dokončit. Doktor Vladimír Pfeffer.

Byl nějaký rozdíl promovat teď a před čtyřiceti lety?
Je to úžasná shoda i rozdíl. Shoda v tom, že člověk prožívá pocit jakéhosi štěstí, zadostiučinění, dělá jakousi tečku, při které si myslí, že něco uzavřel. Ale jinak – když jsem stál v té řadě mladých a krásných lidí, tak jsem si říkal, že tam nepatřím. Bylo to najednou nějaké jiné, ale všichni byli skvělí, podávali mi židli a myslím, že mí promující kolegové to brali jako velké pobavení. Prostě se tam objevil exot.

Proč jste až teď dostudoval to, co jste chtěl? Proč jste nezačal třeba před dvaceti lety, kdy jste nastoupil na Slezskou univerzitu?
To je trošku můj celoživotní příběh. Já jsem o obnově uvažoval mnohokrát, mnohokrát jsem se snažil vrátit, jenomže život mě pořád vál jinam. Začalo to srpnovými událostmi v roce 1968, které mě doslova vymetly z Prahy. K tomu se přidaly i soukromé důvody, kdy jsem zcela neplánovaně čekal dítě, stěhování, změna zaměstnání a podobně. Pořád jsem ale udržoval kontakty s mým bývalým pracovištěm a mými kolegy, ale na obnovu jsem nepomýšlel, neměl jsem na to čas. Byl jsem doslova vržen do Opavy a muzejnictví. To mě hodně zaujalo a ještě víc obohatilo. Dokonce jsem ho i vystudoval. A když už jsem se na to chtěl vrhnout, tak nebyl zájem ze strany mých nadřízených – holt mi řekli, když jsi muzejník, proč chceš dělat lingvistiku… Takže jsem neměl ta správná doporučení, která tehdy byla potřeba, a následně to ovlivnily další skutečnosti.

A co se týče Slezské univerzity, tak jsem sice nastupoval hned na začátku, jsem tedy kmenový pracovník, vtip je ale v tom, že do roku 1996 jsem působil jako externista, čili těch prvních sedm let jsem bral tak, že teď mě potřebují, tak tady učím, ale za měsíc mě třeba potřebovat nebudou, přijdou noví lidé a já odejdu, což taky nebylo moc motivující. Správná motivace přišla až v roce 2002 setkáním s mým vzorem a profesorem Petrem Sgallem a jednou z mých největších životních přítelkyň Jarmilou Panevovou. Ti mě správně lidově řečeno nakopli, kdy mi sdělili, že mé téma (Finitivnost v jazykovém popisu češtiny; pozn. aut.) nikdo celých čtyřicet let ani trochu neprobádával a nerozšířil, takže stojí. Najednou to pro mě byla výzva, a to v tom, jestli jsem schopen navázat

A nebyl tím impulzem zčásti také to, co všechno jste překonal? Všechny životní kopance, rakovinu, nejednu mrtvici atd.?
To říct nemohu. Co bylo, to bylo. Faktem však je, že jsem to pořád vnímal jako jakýsi dluh. Život nějak plyne, děláš různé práce, podnikáš různé věci, nějak žiješ a součástí toho všeho jsou i různé životní zkoušky, při níž si třeba uvědomíš konečnost života. A řekl bych, že jsem ten dluh nedlužil jen sobě, ale i svým spolupracovníkům a svému okolí. Oni mě na ten úkol přijali v roce 1965 a já jsem to nesplnil. Udělal jsem všechny zkoušky, měl jsem před obhajobou, ale všechno se v tom roce 1968 začalo mlít a já už jsem neměl šanci to dokončit. Vystudoval jsem muzeologii a věnoval se jí. Asi mám trošku roztříštěnou a nesoustředěnou povahu a tím i život. Rád poznávám a zkouším nové věci, takže dobrý, soustředěně zabádaný pracovník ze mě nikdy nebyl.

Vždycky jste chtěl učit? Kdy ta láska vznikla?
Na gymplu a bylo to dáno mými učiteli. Měl jsem štěstí na výborné učitele, kteří byli i nádherní lidi. Byl to mladý učitelský sbor, který byl tak semknutý, že nás dokázal zapálit pro všechny předměty. To, že jsem si nakonec vybral kombinaci čeština – ruština bylo dáno spíš náhodně. Měl jsem podané tři přihlášky a filozofickou fakultu jsem měl až na posledním místě. První byla matematicko-fyzikální, kde jsem chtěl studovat matiku – deskriptivu, protože ta druhá přihláška byla na stavební fakultu. Naštěstí jsem se tam nedostal.

Nástup do Památníku Petra Bezruče byl trest. Jak dlouho trvalo, než vás ta práce chytla?
Ano, byl to trest, ale ve výsledku mě to vůbec nepotrestalo, spíš naopak. Umožnilo mi to úplně nový rozvoj a za to jsem vděčný. Měl jsem a mám v životě velké štěstí. Než mě ta práce chytla, tak to trvalo nejméně dva roky, ale říká se, že skutečná práce dobrého muzejníka začíná po pěti letech, když máš zájem. A ten jsem měl. Možná zčásti i proto, protože jsem si uvědomoval své omezení. Především to, že nejsem literární vědec a jsem v literárním muzeu. Z toho vyplynulo, že jsem to vzal trochu z jiného konce. Využil jsem toho, že muzeum je v prvé řadě o lidech a jejich dokumentaci. To bylo mé hlavní motto, a proto jsem veškerou sílu vložil do toho rozšířit památníkovou dokumentaci, což se mi myslím povedlo. Takový malý údaj – když jsem v roce 1972 do Památníku přicházel, tak archiv čítal něco do dvaceti tisíc sbírek. Když jsem v roce 1989 odcházel na jiné místo v muzeu, tak měl 200 000. I to možná o tomto faktu něco vypovídá, ale to ať posoudí jiní.

Takže jste všem svým souputníkům vzal vítr z plachet a vaše práce se stala i vaším koníčkem?
Ano, doslova. Skutečně jsem zjistil, že jsou to doklady o lidech, což mě vybudilo k tomu být v tom muzeu aktivní. Řekl bych, že můj základní aktivní vklad do muzejnictví je ten, že jsem prosadil a pak i publikoval myšlenku, že nelze čekat na smrt spisovatele a pak sebrat jeho pozůstalost a zachránit ji, nýbrž že je třeba za tím spisovatelem jít, navázat s ním kontakt a tu sbírku a dokumentaci dělat už s ním. To znamená, že jsem měl možnost řadu dokumentů komentovat, vyzpovídávat samotné autory a dělat autentické záznamy. V Památníku je dnes na sto záznamů různých osobností, které už dneska nežijí. Jsou tam jejich výpovědi o sobě, o literatuře, ale i době, v níž žili, čili to je nesmírný pramen informací. Nemalou výhodou taky bylo, že jsem aktivně spolupracoval s tehdejším svazem spisovatelů a oni ty známé spisovatele mezi sebe zvali a pomáhali nám.

Vzpomenete si na svůj první pracovní den v Památníku?
Na jeho průběh si vzpomínám už jen málo. Vím jen, že jsem si říkal – tak, když jsi teď v tom Památníku Petra Bezruče, asi musíš začít se seznamováním se s Bezručem, školní vědomosti tu budou asi málo… A tak jsem šel studovat expozici Památníku Petra Bezruče. Jak jsem básníka postupně poznával, tak jsem si tím méně na něj troufal. Napsal jsem o něm jen jedinou práci. Věnovanou jak jinak než jeho jazyku.

Přijde mi, že jste z toho chtěl spíš udělat něco jako „kulturák“…?
Takhle ležérně bych to asi neřekl, ale ano, chtěl jsem, aby to fungovalo jako živý organismus, prezentace lidí… Se spolupracovníky jsme se snažili o to, že pokud autor žil, tak ho pozvat, navázat besedou anebo aspoň autogramiádou, čili bylo to komplexnější a žánrově zaměřené. Některé večery byly čistě literární, těch bylo přibližně šest až deset do roka, potom byly hudební večery anebo večery různě komponované. Bylo to zajímavé a mě to strašně bavilo.

Co vám dávají studenti, pane profesore?
Dávají mi život! To je opravdu celoživotní životabudič. Už když jsem začínal po škole učit, tak jsem věděl, že jsou to mí nejlepší přátelé a jsou tady pořád. Oni jsou prostě mou provokací, oni mě pořád nabuzují, nabíjejí. Oni mě nutí, abych nezplesnivěl.

Čím vás kdy nejvíc vytočili?
Ježíš, tak to si teď nevzpomenu. Spíš mě vždycky mile překvapili třeba tím, že vymýšleli pořád něco nového a domýšleli to třeba až do detailů. Například když jsem učil na základkách nebo na tom gymplu, tak jsem je třeba namotivoval k tomu, že založíme školní časopis. Snažil jsem se je vyprovokovat k aktivitě a oni se opravdu chytli. Nejenom že jsme časopis založili a oni do něj psali, ale najednou do něj začali malovat a vymýšlet různé další vychytávky, což mě udivilo a mile překvapilo. A co se týče studentů na vysoké škole, tak musím říct, že největší dojmy mám zpočátku, kdy se tady univerzita budovala. Přijde mi, že prvních pět až sedm let přicházeli studenti na školu s větším entuziasmem než ti dnešní. Dneska to berou jako samozřejmou součást života. To není výčitka, jen vysvětlení. Tehdy do toho opravdu tak zvaně šli, dneska je to spíš o odvedené práci.

Co musí obsahovat kniha, aby vás zaujala?
Četbu jsem ubral, to přiznávám. Na prvním místě je to otázka lenosti, ale taky času. Posledních dvacet let čtu převážně memoáry, v nichž se snažím poznávat názory různých lidí, a to i mých vrstevníků, a snažím se uvědomit si, v čem jsem něco prohrál nebo naopak – v čem jsem stačil. Takže je to pro mě takové konfrontační. Jinak co se týče práce, tak čtu odbornou literaturu, ale dneska už velice úzce a specializovaně.

A co jste zjistil při četbě memoárů?
Kolik krásných a moudrých lidí existovalo a existuje.

Vy jste měl možnost jich i hodně díky práci potkat…?
Ano, měl jsem to štěstí. A zase paradoxně díky muzeu, což jsem zpočátku vůbec netušil. Netušil jsem, že prezentace muzea mi dá možnost tolika krásných setkání. Potkal jsem se s mnoha vědci, herci, zpěváky, spisovateli, výtvarníky… Bylo to obrovské rozšíření zájmů. Myslím, že jako kantor bych zůstal určitým směrem omezen jenom na ten svůj obor.

Jste duší lingvista. Když čtete noviny, knížky, časopisy, jídelní lístky, maily od studentů, rozčílí váš chyby?
Už ne tak jako dřív. Samozřejmě je vidím, je to profesionální úchylka. Jdu po městě a vidím ty chyby na výlohách, výstavních tabulích, vezmu noviny, poslouchám rádio…, ale mě už to nerozčiluje. Když mám možnost a lidi se zeptají na radu, tak jim rád pomohu, ale sám od sebe už se nad takovými chybami nerozčiluji. To mě rozčilují jiné věci…

Jaké například?
Nejvíc asi to, že některé věci už neumím změnit a dřív se mi to dařilo nebo jsem se o to maximálně pokoušel. Dřív jsem se angažoval ve společenských otázkách, byl jsem v různých organizacích a podobně. Vždycky jsem zastával názor, že je třeba nejen nadávat, ale také se pokoušet věci měnit, což už dnes nedělám.

Co vám přinesl rok 1989?
Práce v muzeu mě opravdu bavila, snažil jsem se ji dělat dobře, ale přece jen jsem ji pořád nedělal ze svého výběru. Pořád jsem chtěl učit a zlomový rok 1989 mi přinesl návrat do školy. Sice natrvalo až od roku 1996, ale teď se to vyrovnává, protože pořád mám možnost učit, což považuji za obrovské štěstí.

Jak se učilo před čtyřiceti lety, dvaceti lety a jak se učí dnes?
Změnu vidím hlavně v postavení a úloze v názoru na žáka. Myslím si, že škola v době socialismu byla regulovaná, svázaná a bylo v ní víc řádu. Kantor měl vyšší postavení, rodina žáka ho plně podporovala, společnost také. Jestli to bylo upřímné nebo ne, tak to je druhá otázka, ale já jsem to upřímné cítil. Když řeknu, že jsem jako učitel mohl přijít do rodiny a říct – vaše dítě má problémy, můžeme mu pomoci, pojďme to rozebrat a oni mě přijali a opravdu vážně se mnou mluvili. Dneska se v podstatě učitelé bojí zavolat rodiče do školy, protože dochází ke střetům, podávají na učitele žaloby, takže v tomhle směru se učilo podstatně lépe a pohodověji. Měl jsem dojem, že moje výsledky byly dosaženy snáz a byly daleko dřív vidět.

Před dvaceti lety to zase bylo o něčem jiném. Byl to nádherný začátek vysokoškolského budování a studia. Studenti byli nádherní, plní nápadů, námětů, gejzír novot. Pokládám to za největší školský zážitek. Teď jakoby se to zklidnilo. Odvádím práci, přičemž mám trochu strach, že jak stárnu, tak můžu mít někdy měkčí požadavky. Říkám si, že jsou v životě důležitější věci, než znát několik pouček. Ale všechno je o mně – buď si studenty dokážu získat, pak je má práce dobrá, anebo ne, pak je špatná, a to nezáleží na režimu a dalších věcech. To je jen o mně. Vždycky jsem si studentů vážil, oni jsou na prvním místě, ne já. Bez nich bych nebyl nic. Oni byli a jsou pro mě určující, ne já pro ně. To je moje krédo celý život.

Foto: Autor a archiv UK Praha

Veronika Maschková

---

Poslat odkaz na článek kamarádovi

E-MAIL:

Vaše jméno:
Odesílatel:
Příjemce:

 

---

---

Diskuze

---

Nový příspěvek

JMÉNO:
E-MAIL:
WWW:
TEXT:

Jméno:
E-mail:
Www:
Text příspěvku:

V příspěvku můžete použít Texy! syntaxi. HTML značky nejsou povolené.
Příklady syntaxe: "text odkazu":odkaz, **tučně**, *kurzíva* ...

Solokapr.cz nenese odpovědnost za obsah příspěvků, vyjadřují pouze osobní názory diskutujících.

Redakce Solokapr.cz si vyhrazuje právo odstraňovat nebo moderovat diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s dobrými mravy nebo porušují platné zákony ČR, popř. obsahují neplacenou reklamu.